Není na Ježíška za polovinou ledna trochu pozdě? Pro čtyřicítku dětí v Záporoží nikoli. Pomoc, kterou jsme jim pod hlavičkou #ProjectHemingway zavezli, byla vůbec první, kterou obdržely od počátku války. Dívali se na nás jako na zjevení, ale to my na ně také. Koho by napadlo, že v takzvané červené zóně v dostřelu ruského dělostřelectva některé rodiny nadále žijí.
„Vezeme Ježíška na Ukrajinu“ byl jiný závoz, než jaké Lesya každý měsíc podniká už od února 2022. Jednak vezla po dlouhé době kromě výstroje pro vojáky právě pomoc dětem. A za druhé, tentokrát nejela sama a přibrala na palubu dva zástupce partnerských organizací a jednoho novináře. To jsou totiž principy #ProjectHemingway – spolupráce více charit a příležitosti pro nezávislé zpravodajství.
Do jednoho závozu se tak vešly tři druhy pomoci. Zateplené zimní uniformy, které šijí Lesya a další dobrovolnice SPARK spolku. Těsně před odjezdem vyšla na Donio sbírka, která chce obléknout celý batalión. Lesya začala šít napřed. Další náklad tvořilo 70 hygienických balíčků #OperationFIREFLY. A dvě třetiny dodávky zaplnila sbírka sousedské komunity v Praze 15. Pro děti se sešly hračky a hry, školní pomůcky, výživa, botičky, ale i dětské kolo.
Tohle všechno se nakládalo do auta dvakrát. Poprvé už 17. prosince, aby Ježíšek dorazil těsně před Vánoci. Co čert nechtěl, ještě na české dálnici odešla spojka. Sehnat servis přes sváty nebylo lehké a levné, nicméně před Silvestrem už bylo auto opět pojízdné a Lesya vyrazila sama aspoň s částí materiálu pro vojáky a opuštěná zvířata, o které se v první linii starají. Zbytek týmu se dal dohromady 15. ledna, Ježíšek tak nabral bezmála měsíční zpoždění.
Při ubytování v Záporoží se recepční podivil, že máme vůz plný krabic s označením „DĚTI“. „Tady přeci žádné nejsou, byly evakuovány,“ kroutil hlavou.
Ráno si nás vyzvedl kaplan 74. bataliónu s tím, že odříznuté rodiny svolal na místo vykládky na poledne. Stíhali jsme to tak tak, protože jsme se přes blokposty, rozbité silnice a nakonec pole kodrcali bezmála tři hodiny. A to i přes to, že jsme obsah naší dodávky přeložili do vojenských teréňáků. Konečně jsme z nich vystoupili na návsi plné matek s dětmi.
Děti byly trpělivé a přebíraly obsah banánovek, jako by to byly truhly s pokladem. Těm nejmenším pomáhali dospělí. Zarážela nás skromnost, s jakou si každé z dětí uvážlivě vybralo jen několik hraček či výtvarných potřeb. Na místě byla totiž asi jen třetina rodin z oblasti, muselo zbýt na ostatní, kterým vojáci pomoc rozvezou na další stanoviště. Ostatně, celý proces musel proběhnout rychle a koordinovaně, aby nepřátelské drony nezpozorovaly větší srocení lidí.
Samozřejmě jsme si kladli otázku, proč na území asi deset kilometrů od zákopů setrvávají civilisté. Jsou to místní zemědělci, ta černozem kam oko dohlédne jim patří. Nehnou se z ní a jsou připraveni ji bránit i se zbraní v ruce. Děti buď nemají ke komu poslat, anebo je nedokáží opustit. Ani v městě za Dněprem netuší, že děti tady ještě jsou. My jsme jim však doručili pomoc až z Prahy.
Za fotografie děkujeme Tomáši Vlachovi.
Comments